Hlavně být ve škole včas
Je v tom kus klukovské romantiky a jak známo, muž nikdy nepřestává být klukem. Školní autobus je sestrojen z houževnatých kovů, je těžký, odolný proti působení jakékoli síly. Sedadla pro školáky jsou spartánská, řízení je blízké parníku. Obrovitá mechanická páka k ovládání dveří se nezměnila po desetiletí a okolo oken řidiče se seskupilo množství rozmanitých zrcadel. Zvláštní vymoženost nalezne užaslý pozorovatel na levé straně autobusu, přímo pod nevelkým okénkem řidiče. Je to páka s osmiúhelníkovou značkou STOP. Ta se vykmitne tehdy, zastaví-li řidič pro některého školáka mezi farmami a zabrání tak předjetí autobusu.
Tehdy byl horký červnový den a možná proto někteří šoféři nepřišli do práce. Musel jsem zastoupit na trase, kterou jsem ještě nikdy před tím nejel. Do nejdelšího typu autobusu bylo třeba cestou do školy zrána posbírat sedmdesát šest dětí a dovézt je včas na vyučování. Do ruky jsem dostal třístrankový rozpis stanic. Od zastávky k zastávce byl harmonogram rozdělen do přesných časových intervalů. Tři děti v šest dvacet osm na zastávce číslo jedna, prokličkovat vilovou čtvrtí k zastávce číslo dvě a tam vyzvednout dvě děti v šest třicet tři. Teprve zastávka dvacet jedna měla být vysvobozením, odkud vedla cesta už přímo ke škole.
Nezačalo to špatně. V šest dvacet šest vyběhli první tři rozjásaní školáci po schůdcích a mohl jsem zatáhnout páku a zavřít dveře. Jako na vysokém trůnu jsem se natřásal na sedadle a před sebou v rozepjatých pažích svíral ohromný volant. I druhá zastávka mě povzbudila a začal jsem věřit, že všechny zastávky vyhledám v předepsaných časových intervalech. Vždyť jsem získal před řadou let zkušenost na bojovkách na letních táborech. Na třetí zastávce jsem nastudoval trasu ke čtvrté, nechal nastoupit děti, složil své papíry, zavřel dveře a sešlápl obrovitý plynový pedál. Trasa mě vedla na jeden z hlavních tahů a autobus se spokojeně rozjel ve středním pruhu tříproudové silnice.
S chutí jsem si otevřel okénko a v tom okamžiku mi zlomyslný vítr sebral třístránkový soupis. V zrcátku jsem ještě zahlédl, jak mi tři listy posměšně zamávaly a zmizely kdesi na asfaltu daleko za mnou. Řekl jsem jadrně, kam papíry nenávratně odletěly. Autobus byl v pohybu, jenomže vezl za volantem řidiče, který najednou netušil kudy k další a pak zase k další zastávce.
„Děti, kdo chce být navigátorem?“ Podíval jsem se do zrcadla nad předním oknem a spatřil hlavičky malých školáků nad opěradly sedadel. O novou hru projevily zájem. „Já, já, já,“ vyletěly nad hlavy drobné ručky.
„... ještě rovně, tady rovně a tam u toho náklaďáku doprava...“ Vynikající! Křičely všechny o překot tutéž informaci. Bylo to slibné právě do čtvrté zastávky. Vedl jsem dlouhý autobus po jiné hlavní silnici v ranní špičce a získával důvěru ve výkřiky ze sedadel za sebou.
„A tady doleva!“ To bylo dost nečekané, byl jsem ve středním proudu. Zpomalil a zastavil jsem, abych vyhověl požadavku. Tím jsem za sebou vytvořil úctyhodnou kolonu. Musel jsem počkat, až se zastavil i levý proud, abych obřadně obrovitý křižník zavedl do překvapivě úzké uličky vlevo. Autobus se opět rozjel, tentokrát do hlubin nějaké neznámé vilové čtvrti. Tu se malá navigátorka znovu ozvala.
„Nééé! Vy jste měl jet rovně. Jen jsem vám chtěla říct, že tady bydlí moje babička.“ To už jsem byl s obrovským autobusem hluboko zaťatý kdesi v neznámém teritoriu, sevřený domky se zahrádkami. Teprve teď se jízda do školy stala skutečnou výzvou. Děti hru uvítaly, vědouce, že vyučování se zpozdí. Nezbývalo, než podle neurčitého kompasu někde v hlubině lebky vykroužit malebnou čtvrtí, kudy tak veliký autobus ještě nikdy neprojížděl, zpět na místo, kde jsem ztratil stopu. Teprve tam děti opět nalezly své opěrné body a dovedly spolehlivě svého řidiče k dalším zastávkám. To se rozumí s důkladným zpožděním.
Před školou stály tři učitelky, už od pohledu popuzené. Dvacet minut bylo na ně příliš mnoho. Dříve, než však stačily cokoli říct, zastavil jsem je hlasitým vychvalováním vystupujících dětí, kterým, podle mých slov, velmi naléhavě záleželo na tom, aby byly ve škole včas a upřímně je trápilo, že přijdou o část vyučování.
Učitelky na mě hleděly doslova s otevřenou pusou, než jsem pákou zavřel dveře a odjel.
Zdeněk Šťastný
Po stopě pohlednice z Peru
Není to poprvé. Jenomže tentokrát ten úkaz lze už chápat jako výzvu. Začněme ale popořádku. Právě v tuto chvíli posloucháme na jedné z dominantních vysílacích stanic koncert před vstupem do Nového roku – Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Před časem jsme si koupili půvabnou reklamní tabuli, upozoňující na čokoládu ze Zory Olomouc, včera nás zaujala kombinovaná police Prague a nedaleko v témž obchodě pokrývala téměř celou stěnu plastika Marka Schovánka. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud bych nehovořil o Kanadě.
Zdeněk Šťastný
Hra pro náročné
Jde o hru založenou na zákonitostech z oboru epidemiologie. Dovoluji si však předeslat, že jde o hru, která vyžaduje jistou porci smělosti, možná na hranici sázky. Běží zde o hru potenciálně vyvolávající závislost, které se účastník už nikdy nemusí zbavit a navíc zavlečení do hry je vysoce nakažlivé. Otevřeně se proto obracím na ty, kteří z čehokoli, co neznají mají obavy, aby se účasti zřekli.
Zdeněk Šťastný
Originálním inkoustem
Uvažoval jsem nad tím, zda tento blog zveřejnit. Vůbec ne pro obsah sdělení. Je ale psán anglicky a bylo by ke škodě toho textu, kdybych jej překládal. Naopak, právě v angličtině má punc pravosti. Napsala jej moje dcera, profesí novinářka, pro kanadské čtenáře a vlastně nebyl míněn pro českou obec. Já si jej však s jejím souhlasem přesto dovolím uveřejnit a jen prosím, aby své čtenáře nalezl. Přiznávám, že angličtina může být nesnadná pro porozumění českým očím. Jsem si ale jist, kdo chce rozumět, ten porozumí. Bez ohledu na jazyk. Autorem blogu je tedy Marketa Stastna, Ottawa.
Zdeněk Šťastný
A jak to bylo dál?
Obvykle nechávám promlouvat a jednat hrdiny svých literárních příběhů. Někdy je však na místě promluvit přímo. Zamýšlím se nad tím, kde jsou hranice mezi tolerancí a appeasementem, metaforou a demagogií, případně svobodou slova a arogancí.
Zdeněk Šťastný
Aprílové království
Za lesy, prý v dálce kdesi za ploty a za vrátky je království bez adresy z Aprílové pohádky.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Za výbuchy ve Vrběticích stojí Rusko. NCOZ kvůli nespolupráci kauzu odložila
Kriminalisté z Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) odložili případ výbuchů skladů...
Macron nabízí sdílení jaderných zbraní pro obranu EU, nechce být vazalem USA
Důvěryhodná evropská obrana by měla jít nad rámec ochrany, kterou už poskytuje Severoatlantická...
MF DNES má nominaci na Novinářskou cenu. Zaujal rozhovor s trampem na koni
Nadace OSF zveřejnila seznam nominovaných na Novinářskou cenu 2023. V soutěžní kategorii Regionální...
Náraz do stromu odmrštil auto přes silnici, řidička nadýchala více než promile
Opilá řidička havarovala v sobotu nad ránem na Jindřichohradecku. Po několika nárazech do stromů...
Byt o dispozici 1+kk, 24m2 v osobním vlastnictví
Perucká, Praha 2 - Vinohrady
4 199 999 Kč
- Počet článků 66
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 565x