Šířím poplašnou zprávu

Jsou případy, kdy je snadnější něco zakázat, než povolit. K zákazu mnohdy stačí pouze držení razítka a příslušné moci. Věc je vyřešena. K povolení je k uvedenému navíc potřeba znalostí, moudrosti a také odvahy. Nejtěžší je však rozlišit, kudy je v případě zákazu nutno vést hranici mezi autokratickým zneužitím moci a účelným zákrokem, směřujícím k nějaké obecné ochraně. Troufnu si hledat onu jemnou hranici.

Uvažuji o tom, proč lidé překračují stanovené normy. Ty vnitřní obecně nazýváme svědomím. Hranice jsou zde subjektivní. Vytažení cizí peněženky z něčí kapsy je s čistým svědomím slučitelné jen v případě  malé skupiny lidí. Jiné to už bude v případě nálezu cizí peněženky na nádraží nebo na chodníku. Tam si můžeme hrát s možnostmi takové modelové situace a hranice čistého svědomí se bude posouvat podle místa nálezu, podle obsahu a podle identifikovatelnosti majitele. Protože hranice čistého svědomí je měnlivá u různých lidí, je třeba normy kodifikovat normou vnější, tedy zákonem. Mám zato, že k vědomému překračování norem vede člověka pud. Zjednodušeně, instinkt vedoucí k vlastnímu přežití. Kolize nastává tehdy, jde-li o přežití – schematicky myšleno – na úkor druhého. Tady cítím hranici mezi možností povolit a nutností zakázat.

Dívám se přes oceán směrem, kde vycházívá slunce a zachytil jsem záchvěv znepokojení z možného přejímání.  Jsou modely, které stojí za zvážení jako vhodné k převzetí, řekněme rovnou kopírování, jiné docela jistě ne. Stočil jsem totiž pohled zpět ke svému televizoru.

Zde v rámci nabídky několika desítek, možná stovek televizních kanálů srovnávám.

Na tomto místě se hlásím k šíření poplašné zprávy, protože přicházím s nedemokratickou iniciativou.

Vidím pořad, který je v různých podobách rozšířený a oblíbený všude na světě. Náhodné záběry komických situací, ono kouzlo nechtěného. Diváci posílají své snímky, kde můžeme vidět rozmetané noty houslisty při koncertním vystoupení, balancování  se svatebním dortem nad účesem matky nevěsty, rozčílenou kočku před televizní obrazovkou se záběrem ryby nebo psa, který se zmocnil kropící zahradní hadice. Jindy po trávníku běží nahé batole, pronásledované husou. Husu vidíme dobře, ale růžové půlky batolete jsou zamlženy. Jde totiž o tajemství. Nikdo na světě nesmí vědět, že někteří lidé mají vzadu dvě půlky. Tají se to před lidmi a rozhodně se to nesmí prozradit. Pokud někdo z čtenářů náhodou patří do skupiny těch, kteří podobně jako ono batole, mají vzadu dvě půlky, prosím, střežte to tajemství velmi úzkostlivě. Právě tak je třeba skrýt před veřejností, že malé děti jsou kojeny. Ba, co víc! Slyšel jsem, že k takovému aktu je často využit lidský prs. Tvařme se podmračeně a rozhodně zamezme rozšíření informace o takovém počínání. Co kdyby se náhodou dokonce rozneslo, že na planetě Zemi žijí přibližně dvě různá pohlaví lidské populace.

Jiný kraj, jiný zážitek. Jsou místa, kde kulturní tradice dokonce popírá existenci dívčích a ženských vlasů a nutí zakrývat i celou tvář. Normy jsou v tomto ohledu tak přísné, že ženy a muži žijí velmi odlišným způsobem života. Jinde naopak mohou probíhat přátelská setkání ve smíšených saunách a ukazuje se, že účastníci šok z poznání, že lidé se anatomicky liší, tam přežijí. Na tomto poli, jak jsem přesvědčen, působí restrikce protispolečensky. Troufám si vznést domněnku, že naopak tam, kde vládne nejvyšší stupeň reglementace je skryté násilí proti ženám nejsilnější.

K otázce se vrátím. Teď však přepínám na jiný televizní kanál. Tam běží svalnatý hrdina s těžkým kulometem a kosí skupinově své nepřátele. Ti však nekončí své mrzké životní osudy nikterak ukázněně. Jednomu vylétne mozek z lebky, jiný koupí plnou dávku tak, že stěnu za sebou potřísní proudy krve. Přepínám kanál a tam za vlasy drží někdo někoho jednou rukou, zatímto druhou přibližuje čepel hrozivé dýky ke krční tepně. Ne dost na tom. My jeho skutek máme možnost zhlédnout v syrové nahotě.

Cítím se bezpečně, když vím, že jsem uchráněn před pohledem na dvě batolecí půlky zamlžením obrazu. Mohl bych mravně utrpět vyjeveným tajemstvím.

Asi by nikdo nespočítal, kolik zabitých je možné za jeden večer zahlédnout, znásobí-li se jejich porce počtem kanálů. A zde je důležitý bod. Mezi těmito kanály jsou i ty, které vysílají denní zprávy. Třeba zprávu o nějaké škole. Kanály splývají a těžko lze rozlišit, který z nich patří k fikci a který patří k dennímu zpravodajství.

Uvažuji nad tím, co je ukryto za výrobou počítačových her nebo akčních filmů krvavého typu. Poptávka, slyším sborovou odpověď. Vracím se k úvaze o instinktu  ‚přežít‘, který vedl někdejší živočišné předky člověka k jakýmkoli brutálním způsobům vyhovění tohoto pudu. Civilizační modifikací tohoto pudu pak je instinkt hmotného zajištění, který podobně jako neomezený pud přežít, nezná meze. Jinak řečeno, Poptávce s cílem naplnit zvířecí pud se vyhoví, protože Nabídkou se vyhoví i bezednému civilizačnímu pudu – zmnožení zisku.

Je, podle mého soudu, snadné a levně pseudomoralistické zakázat promítnutí dvou půlek na televizní obrazovku. Vyvolává se tím dojem mravopočestnosti a bdělosti nad čistotou a společenskou kázní. Zdvižený prst budí zdání správnosti a nutnosti následovat v bázni přísně nakrčené obočí mravokárců. Pečováním o takový pořádek nezbývá čas na věnování pozornosti libovolné náloži násilí. Co na tom, že hranice mezi zprávami a filmovou fikcí je neznatelná a emoční zásah do srdce diváka zanechá v obou případech stejně studenou odezvu. Divák přestává citově rozlišovat, zda šlo o kečup na košili herce nebo o lidskou tragédii, která má kořeny právě v tom kečupu.

Zde je má poplašná zpráva. Chci přímým zákazem zbortit  ‚demokraticky‘ zabydlenou záplavu násilných filmů, knih, počítačových her, laserových bojových atrakcí a hraček v podobě samopalů. Hledám odpověď na otázku, komu opravdu budou chybět. Co by se vlastně stalo, kdyby skutečně vymizely? Vymizely nedemokratickým zákazem.