Protékala okolo nás

Hovořím o řece, zpodobněné v symfonické básni. Patří nám všem jako společný klenot. Je ale třeba začít od začátku. 

Jen jsem si stačil umýt ruce a povolit kravatu, koncert skončil před malou chvílí. Byl předplacený v rámci abonentního cyklu tematicky geograficky zaměřených představení a vyhlíželi jsme jej téměř rok. Sezóna jím vrcholila. Po hudebním zastavení s asijskou tvorbou, po návštěvě klasické hudby britské, skandinávské, německé, italské, dospěl cyklus k hudbě srdci nejbližší. Zážitek se násobí, když navíc nepřehlédneme, že nad českými notami se u nástrojů setkali umělci odevšad. U pultu quebecký dirigent Eric Paetkau, sólistka na housle Andréa Tyniec je bolivijsko-polského původu a v orchestru tváře hudebníků prozrazují lásku k témuž jazyku, totiž hudbě, ve všech světových stranách.

Calgarská Filharmonie servírovala menu vybrané velmi pečlivě a připoutala tak k sobě nadšené posluchače od prvního do posledního tónu. Dvořákova Overtura Karneval otevřela slavnostní zážitek a naladila všechny v křeslech moderní koncertní síně na dobře známou notu. Druhým kusem byla Vltava. Těch dvacet minut příběhu naší řeky zná každý od základní školy. Najednou ale získávají vesnická svatba, noční rej rusalek a peřeje Svatojánských proudů jiný náboj. Právě tam, kde Vltava nabere sílu, posbírá se do širokého proudu a svým hudebním motivem vtéká do Prahy, proniká síla orchestru k uším a srdci českého posluchače asi nejhlouběji. Odtéká pod skalou Vyšehradu a ztrácí své forte, mizí, až skladbu uzavřou dva charakteristické akordy. I přes tu jímavou sílu se člověk mimoděk usměje nad něčím, čemu by mnozí posluchači v sále asi neporozuměli. Totiž svérázné interpretaci Zdeňka Svěráka, který vykládá právě tyto dva tóny jako dva údery poštovního razítka. Ten první na podušku s razítkovou barvou a ten druhý na obálku. Současně odkazuje na výklad Miroslava Horníčka, vztahující se k holešovickým jatkám. Kdepak, nezlehčuji zážitek. Naopak je to dotek s českým humorem a ten sem patří také.

Půvabné intermezzo z Pohádky Josefa Suka odlehčilo nesnadné téma a po malém domácím evropském odskočení k Ravelovi a Bizetovi se taktovka vrací k Antonínu Dvořákovi. Po něm orchestr nabízí v Lašských tancích ve světě velmi populárního Leoše Janáčka a večer končí velkolepě. Dirigent dává jemné znamení a sálem zazní Slovanské tance Antonína Dvořáka.

Lidé se rozcházejí, ve foyer se na sebe usmívají a moc nemluví, protože vědí. Každý si odváží v chevroletu, dodge nebo pontiaku domů svůj zážitek. Ten lze sdělit jen těžko.