„Tývole!“ (...to jsem opravdu řekl)

Měli jste někdy možnost navštívit dražbu? To jistě ano. Jenomže já mluvím o dražbě automobilů v Kanadě. Jde o výjimečnou podívanou, přesněji show, která vás svou dynamikou vtáhne do děje hlouběji, než  byste čekali.

Z dražbyZdeněk Hanka

Cítil jsem, že je třeba mým hostům za staré vlasti nabídnout ještě něco víc, než jsou kanadské národní parky a cesty prérií k pozoruhodným kaňonům. Chtěl jsem nabídnout dokonce něco, co by předčilo pozorování medvěda obírajícího bobule u silnice. A myslím, že se mi to podařilo. Přišel jsem s nápadem navštívit dražbu motorových vozidel.

Zdravé obchodní napětí mezi prodávajícími a kupujícími cítíte už u registrační přepážky. Jedni přišli prodat za co nejlepší cenu a jiní chtěli týž vůz koupit, právě tak za nejlepší cenu. Ty se však od sebe významně liší. Projdete hlouběji do haly a zvědavost vás vyvede ven na rozlehlé parkoviště. Tam se řadí vedle sebe naleštěný Cadillac ze sedmdesátých let a Mercury Grand Marquis z téže doby. O kus dál, trochu povýšeně před sebe hledí luxusní Maserati, aby nemuselo mluvit s posledním modelem Porsche. A což teprve obrovské kamiony s přední maskou jako brána do hradu? Pokud se tváříte jako kupující, zadumaně pokyvujete hlavou a mumláte si něco pro sebe, můžete otevřít obrovskou kapotu, jako byste odklopili pramici. Tam hledíte na strašlivou sílu zakletou do bloku válců a systému trubek a v úctě pramici opět přiklopíte.

Monotonní zvuk, přicházející od průjezdní haly vás zarazí natolik, že jdete blíž. Až tam rozlišíte, že takto vypadá vyvolávání. Na vyvýšeném podiu jako v kazatelně stojí muž a z něj se sype podivné staccato, které se nepodobá žádnému jazyku. Jakoby z té kazatelny sypal brambory na plechovou střechu. Rytmické drnčení  jeho hlasu letí z reproduktorů ke stojícím i sedícím kupujícím jako krupobití. Občas se kmitne v proudu jeho slovního řetězu nějaká číselná hodnota a slova tryskem letí dál, bez jediného nadechnutí. Před jeho balkonek předjede automobil a už se spustí dunivé tremolo jeho vyvolávání. Muž ukazuje velmi pohotově na ty, kteří projeví zájem o koupi a zvednou ruku. Nad vzrušenými kupujícími se ježí jejich paže, vyvolávající do nich metá své zvyšující se nabídky a rychle svým ukazovákem zasahuje právě toho, kdo vykmitne ruku nad dav. Přiklepnuto! Hotovo, nový majitel podepíše doklad a automobil opouští průjezd, aby uvolnil místo dalšímu.

Zážitek, který je třeba vidět nebo alespoň zachytit na film. Přijíždí další vůz. Tentokrát je to malý bílý náklaďák, truck. Muž v kazatelně hrne částky na hlavy kupujících a do vzduchu letí paže za paží. Vyvolávající ukazuje na jednoho, na druhého, na třetího.

„To musím zachytit.“ Myslím si. Připravuji si mobilní telefon, nastavuji kameru a už jej zvedám nad hlavu, aby mi nic neuniklo. 

„Tady vy!“ Ukazovák namířil přímo na mě a nikdo další ruku už nezvedal. Svůj mobil jsem v panice stáhl až ke kolenu a tehdy jsem tiše vykřikl: „Tývole! On na mě ukázal!“

„Už nikdo?“ Strašlivé ticho, které jsem si nepřál. Farmář, stojící jen dva kroky ode mě, toužil po tom náklaďáku ještě víc než já. Hnal své nabídky výš a výš a byl jen velmi nerad, že jsem ho nakonec přebil svým zvednutím mobilu. Rychle si něco sumíroval, když muž na kazatelně cenu vyhnal ještě o něco výš, tak jak jsem mu svým zájmem naznačil. Můj protivník, ten farmář, přece jen vyhodnotil koupi jako dobrou, sekl po mně pohledem a zvedl ruku. Už jsem ho dál nepřebíjel.

Postaral jsem se jednoduchým švihem ruky o zvýšení zisku pro prodávajícího a tak jsem vlastně udělal dobrý skutek. Kromě toho mám ten záběr – jak říkáme my filmaři – v kufru. Vidím na něm drmolícího vyvolávajícího, pak jeho namířený ukazovák do objektivu a následuje rychlé kmitnutí záběru na mé boty.

Odjížděli jsme z dražby s dobrým pocitem.