Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Den otců

16. 06. 2013 1:21:20
Okolnosti jsou stejné, zkušenost je táž, návyky jsou shodné a přece člověk jedná zcela jinak, vstoupí-li do hry emoce. Takové nestandardní počínání může pak vyznít komicky, možná o člověku vypoví něco víc, někdy to může být dobré, jindy ne. Ať tak či onak, naše člověčí pocity, vnímání a srdeční hnutí řídí naše jednání víc, než se na první pohled zdá.

V letech gymnaziálních jsme si nedokázali představit víkend bez šlapání dlouhých cest. Jednoduchá klopová torna, zvaná ‚Ú-eska‘ musela být utažená jako píšťalka. Ta uvnitř držela pevně sbalené celty s kamufláží, po boku k ní byla řádně upoutaná sekerka ‚kanadka‘ a polní láhev. Na nohou vysoké boty ‚insulejty‘ a před sebou nádherné dlouhé kilometry. Během sobot, nedělí a prázdnin jsme prošlapali pěšky, projeli vlakem nebo autostopem celé Československo. Poznali jsme Roháče za úsvitu i při bouřce, Tatranskou Lomnici v létě i pod sněhem, prochodili jsme Beskydy, Znojemsko, Domažlicko, Adršpašské skály, dál, než oko dohlédlo. Večer obvykle přišel čas k zažehnutí vařiče Juwel, propašovaného z Drážďan a pak jsme vybalili kytaru a spolu s ní příběh o Jižní Eskadroně a o tom, jak je na Západ cesta dlouhá. Nikdy nás nenapadlo, že bychom měli čelit nějakému nebezpečí. Každý nový den byl trochu jiný a pokaždé bezstarostný.

Uplynulo jen několik let, ‚Ú-eska‘ zůstávala netknutá, pracovní dny začínaly v sedm ráno.

Mohlo jim oběma být kolem pěti, šesti let, když jsem naznal, že i ony mohou ochutnat romantiku pod hvězdami. V tu chvíli jsem se začal projevovat jako postava ze zdařilé komedie. Cítil jsem, že je třeba postavit řádný stan s podlážkou a zabalit s sebou dvoje, raději troje suché ponožky pro každou z nich, poctivé spací pytle a především najít bezpečnou cílovou lokalitou. Nepříliš daleko od nádraží, ale přece jen dost daleko. Řeknete ‚mastňák‘.

Dlouho jsem určoval, které místo pro postavení stanu je nejbezpečnější a nejsušší, než jsem rozhodl. Vařič Juwel si dobře pamatoval lehounké dny z dávných dob a spolehlivě poskytl svou službu, aby jen ohřál předem připravený pokrm.

Lehla noc. Donekonečna jsem se ubezpečoval, že jim bude teplo a málem bych pro samou starost přehlédl, jak se jim nové dobrodružství líbí a jak jsou nadšené z noci, otevřené ke hvězdám.

Usnuly, zdravě unavené z větru nasáklého borovou vůní. Mezi nimi jsem ležel já a ostražitě dešifroval každý zvuk mimo stanovku. Přikryl jsem se pouze dekou, abych pohotově reagoval na jakékoli nebezpečí. Někde praskla větvička a já jsem vyjel ze stanu jako šelma. Obě dvě nerušeně spaly, zatímco já jsem rázoval kolem stanu, odhodlaný, zlověstný, pěsti sevřené a bradu předsunutou. Propaloval jsem pohledem okolí a hledal padoucha, který by si troufal ohrozit jejich spánek. Ta elektřina ze mě musela žhnout do dálky. „Jen si zkus!“ varoval jsem už svým postojem jakéhokoli vetřelce.

Střežil jsem je celou noc. Když jsem vyhodnotil okolí jako klidné, na chvíli jsem tiše ulehl s očima dokořán a ušima na stráži. Za okamžik jsem zase vyjel ze stanu, když jsem měl pocit, že slyším blížící se kroky. Věděl jsem, že obrannou hradbu mého sveřepého odhodlání nikdo na světě neprorazí.

Kolem čtvrté hodiny ranní obloha zasvětlela, ptačí zpěv naplnil prostor nad loukou u lesa a na mě padla únava. Teprve před devátou hodinou ranní mě probudilo jejich rozesmáté dětské pobíhání okolo stanu a slunce za jasně ozářenou stanovkou.

Ty další výpravy na Bezděz, vrchlabsko, k jihočeským rybníkům a kdovíkam pak vypadaly jinak. Přesto ale nezapomenu na to vůbec první moje tátovské stanování a musím se smát sám sobě, stejně, jako se mně teď smějete vy.

Autor: Zdeněk Hanka | neděle 16.6.2013 1:21 | karma článku: 9.84 | přečteno: 290x

Další články blogera

Zdeněk Hanka

Po stopě pohlednice z Peru

Není to poprvé. Jenomže tentokrát ten úkaz lze už chápat jako výzvu. Začněme ale popořádku. Právě v tuto chvíli posloucháme na jedné z dominantních vysílacích stanic koncert před vstupem do Nového roku – Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Před časem jsme si koupili půvabnou reklamní tabuli, upozoňující na čokoládu ze Zory Olomouc, včera nás zaujala kombinovaná police Prague a nedaleko v témž obchodě pokrývala téměř celou stěnu plastika Marka Schovánka. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud bych nehovořil o Kanadě.

31.12.2014 v 23:52 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 388 | Diskuse

Zdeněk Hanka

Hra pro náročné

Jde o hru založenou na zákonitostech z oboru epidemiologie. Dovoluji si však předeslat, že jde o hru, která vyžaduje jistou porci smělosti, možná na hranici sázky. Běží zde o hru potenciálně vyvolávající závislost, které se účastník už nikdy nemusí zbavit a navíc zavlečení do hry je vysoce nakažlivé. Otevřeně se proto obracím na ty, kteří z čehokoli, co neznají mají obavy, aby se účasti zřekli.

29.12.2014 v 16:40 | Karma článku: 8.16 | Přečteno: 489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Kdo je tu dnes rasista aneb obejmi nácka ( v Dánsku)

Antifa a někteří černoši co nikdy nebyli otroci nadávají bělochům co nikdy nebyli ani náckové ani otrokáři. Jižanské symboly se v tichu noci odklízejí, vlajku Antify hrdě zvedli před radnicí ve Vriginii. Antifa když protestuje

17.8.2017 v 0:02 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 92 | Diskuse

Libuse Palkova

Adéla ještě nevečeřela

Večeře ve dvou by měla být romantická, svíčky, víno, tichá hudba-však víte. Někdy se to ale múže trochu zvrtnout a vypadat spíš jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela.

16.8.2017 v 23:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Petr Omelka

Pozor na víly !?

Náš lužní les ukrývá mnohá tajemství a někdy i nástrahy, o kterých nemá běžný turista sebemenší tušení...

16.8.2017 v 22:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 11.16 | Přečteno: 620 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 5.98 | Přečteno: 222 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 561
Žiji v Kanadě a mám tím pádem jednu nevýhodu a jednu výhodu. Tou nevýhodou je skutečnost, že Českou republiku vidím z dálky a neslyším, co se hovoří v ulicích. Na druhé straně mám však obrovskou výhodu v tom, že Českou republiku vidím z dálky a neslyším, co se hovoří v ulicích


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.