Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Věřím, že ano. Určitě ano.

28. 06. 2013 3:43:28
Byla to tehdy přirozená samozřejmost? Hloupost na nepravém místě nebo odvaha na místě pravém? Možná to byla pověstná klika, možná dva náhodní lidé měli štěstí nebo jsme k sobě byli slušnější. Že by to bylo v tom? Tak se ptám, zda by se to mohlo stát i dnes, právě tak, jako se to odehrálo tehdy.

Nastavuji zpětné zrcátko a vidím polovinu let osmdesátých. Za doprovodu muzikálního dvoutaktu svého wartburgu jsem se vracel z oslavy narozenin. To můj bratr, tehdy už běžec po vlastní ose, zvedal sklenku a my s ním, i když já jen pořidičsku s tehdejší žlutou libertou nebo zelenou amarou. Mohlo být po druhé hodině v noci, čas návratů zbloudilců a nočních tuláků. Po několika zatáčkách jsem si uvědomil, že jsem u něj na botníku zapomněl řidičský průkaz. Ten někdejší růžový. Zakulacený wartburg s rozesmátou maskou se však hnal Prahou dál a když pod mou pevnou rukou v rachotu opouštěl Mezibranskou, dále pak Sokolskou, aby vjel na předmostí Nuselského mostu, děj se začal odvíjet jinudy.

Stála tam tehdy stopařka. Právě tam, na hlavním tahu, ve dvě hodiny nad ránem. Výzva pro ty, kteří by chtěli její samoty zneužít. Cosi mi říkalo, že to není ta, která čeká na zákazníka. Zastavil jsem a natáhl se, abych stočil okénko.

“Prosím vás, nejedete do Brna?” Zeptala se. Moravskou melodiku lze rozpoznat po první slabice.

“To nejedu. Já jsem vám zastavil pouze proto, abych vám řekl, že tady stopovat nemůžete. Nesmí se to a kromě toho jste zranitelná. Jakkoli.”

“A můžete mě hodit na výpadovku na Brno?” Tady jsem si uvědomil, že jsem právě přijal odpovědnost a protože jsem znal Malého prince, věděl, jsem, že odpovědnost je třeba brát vážně.

“Tam byste na tom byla stejně. Víte, kolik je hodin? Tady ovšem stát nemůžeme. Naskočte si a něco vymyslíme.” Dvoutakt zadrnčel a už vezl noční tuláky dva.

“Ale když jste z Prahy, tak možná tady znáte...” padlo jméno. Dovolte mi, abych na tomto místě uhnul od dokumetárního charakteru reportáže a to jméno smlčel.

“Vy si děláte legraci,” zůstal jsem v překvapení uvažovat o spiknutí, “toho opravdu znám. Kde bydlí?”

“Na Pankráci...” I zde padlo jméno ulice a mé překvapení opustilo meze. To město má milion obyvatel!

“Jsme vlastně nedaleko. Vím, kde bydlí a mohu tam zastavit.”

“Víte, přijela jsem se zájezdem z Ostrožské Nové Vsi. Ujel mi autobus na Moravu a já jsem tady zůstala jen tak. Bez dokladů a bez peněz.”

Byli jsme před vchodem do jednoho z těch paneláků. Na dosah, jen zmáčknout zvonek.

“Jen si nejsem jistý, zda teď je můžeme burcovat. Vždyť bude půl třetí ráno.” Nápad jsme zamítli. Opět seděla v autě a byli jsme v pohybu. Tentokrát za námi zvolna brouzdalo legendární žiguli žlutobílé barvy s písmeny VB. Nepřál jsem si kontakt, protože bych nedokázal vysvětlit, proč nemám s sebou řidičák a moje nová spolucestující věc neusnadňovala. ‘Jeď podle předpisů a vrcholně ukázněně’ vybízel jsem sám sebe. ‘Tak jak by rádi viděli každého řidiče. Třebaže v hrbatém wartburgu.’

“Kde mě vysadíte?” Ruce v klíně na holých nohách a bezradná.

“Tady zastavíme, já zavolám z budky domů a přivezu vás k nám. Tam přespíte a ráno vyrazíte na Brno.”

Moje nekonečně dobrá a laskavá maminka, jak ty nejlepší maminky na světě bývají, rychle prostřela na stůl, abych mohl novou nocležnici uvést a pohostit jak pocestné hostíváme. Nasytila se, osprchovala a usnula jako jezevec.

Teprve teď jsme se šeptem radili. Tehdy maminka pronesla ten památný výrok: “Ale co když se ráno probudíme zabití?” To byla vážná otázka. Jsouc velmi sečtělá, věděla, že musíme zevnitř zamknout a klíč skrýt. Alespoň neuteče. Tak jsme neslyšně také konali.

Jitro nás postavilo na nohy, zatímco dívka pod vysoko stojícím sluncem ještě spala jako batole. Cítíce zahanbení, snesli jsme klíče tiše zpět na příslušná místa. Mladá cestovatelka opět přijala lázeň a štědrou snídani a spolu s ní červenou padesátikorunovou bankovku, krytou zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé. Odešla na vlak.

Rád jsem zavolal to ráno svému bratrovi, abych se s ním podělil o zážitek. Kdepak, pomyslně po zádech mě nepoplácal.

“Ty jsi přece vůl.” Mezi bratry se to může, “abych ti řekl, co bude dál. Byla už těhotná, zná tvoje auto, zná přesně adresu, jak to vypadá doma, z toho se nevysekáš. Začnou ti chodit složenky.” Toho vola, myslím, zmiňoval několikrát. Ještě jsem zažertoval pobratrsku.

“Tak bych se pro ni ještě aspoň mohl vrátit, abych si to zasloužil.” Byl jsem ale bez nálady dlouho, dny byly napínavé.

Pak skutečně ze schránky vypadl dopis z Ostrožské Nové Vsi. Přiznejte, že byste se taky při otvírání chvěli.

“Vážený a milý pane, my, jako rodiče jsme ji seřezali. Takové riziko! Cizímu člověku do auta! V Praze! A do bytu! Vůbec nedovedeme domyslet, co všechno se mohlo stát! Měla obrovské štěstí a vám a vaší mamince patří veliký dík.”

Já to vím, že zasluhuji za svůj dávný skutek v očích mnoha pětku a snad i výprask. Přesto se nedovedu ubránit pocitu, že možná ji to noční setkání s wartburgem odvrátilo od několika řádek v černé kronice. Třeba dnes k ní to volání dolehne a když bude opět stopovat, zastavím jí.

Mohlo by se to stát dnes?

Autor: Zdeněk Hanka | pátek 28.6.2013 3:43 | karma článku: 11.46 | přečteno: 317x

Další články blogera

Zdeněk Hanka

Po stopě pohlednice z Peru

Není to poprvé. Jenomže tentokrát ten úkaz lze už chápat jako výzvu. Začněme ale popořádku. Právě v tuto chvíli posloucháme na jedné z dominantních vysílacích stanic koncert před vstupem do Nového roku – Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Před časem jsme si koupili půvabnou reklamní tabuli, upozoňující na čokoládu ze Zory Olomouc, včera nás zaujala kombinovaná police Prague a nedaleko v témž obchodě pokrývala téměř celou stěnu plastika Marka Schovánka. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud bych nehovořil o Kanadě.

31.12.2014 v 23:52 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 388 | Diskuse

Zdeněk Hanka

Hra pro náročné

Jde o hru založenou na zákonitostech z oboru epidemiologie. Dovoluji si však předeslat, že jde o hru, která vyžaduje jistou porci smělosti, možná na hranici sázky. Běží zde o hru potenciálně vyvolávající závislost, které se účastník už nikdy nemusí zbavit a navíc zavlečení do hry je vysoce nakažlivé. Otevřeně se proto obracím na ty, kteří z čehokoli, co neznají mají obavy, aby se účasti zřekli.

29.12.2014 v 16:40 | Karma článku: 8.16 | Přečteno: 489 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Kdo je tu dnes rasista aneb obejmi nácka ( v Dánsku)

Antifa a někteří černoši co nikdy nebyli otroci nadávají bělochům co nikdy nebyli ani náckové ani otrokáři. Jižanské symboly se v tichu noci odklízejí, vlajku Antify hrdě zvedli před radnicí ve Vriginii. Antifa když protestuje

17.8.2017 v 0:02 | Karma článku: 12.24 | Přečteno: 92 | Diskuse

Libuse Palkova

Adéla ještě nevečeřela

Večeře ve dvou by měla být romantická, svíčky, víno, tichá hudba-však víte. Někdy se to ale múže trochu zvrtnout a vypadat spíš jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela.

16.8.2017 v 23:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 70 | Diskuse

Petr Omelka

Pozor na víly !?

Náš lužní les ukrývá mnohá tajemství a někdy i nástrahy, o kterých nemá běžný turista sebemenší tušení...

16.8.2017 v 22:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Libuse Palkova

Jak balit ženský

Každý chlap má svůj recept, jak balit holky-někdo je takzvanej ukecávač, jinej na to jde přes fyzično a vystavuje svaly vymakaný ve fitku, jinej přes dárky, další pak slíbí hory doly a pak zmizí...

16.8.2017 v 19:02 | Karma článku: 11.16 | Přečteno: 620 | Diskuse

Martina Studzinská

Dobrodružství, na které se nezapomíná

Boby seděl v autě popojížděl pomalu v koloně. Nevěděl, co zažije, až se tahle kolona rozjede. Nedokázal si to ani představit. Přejížděl totiž do Československa skrz takzvanou železnou oponu a psal se rok 1968.

16.8.2017 v 18:27 | Karma článku: 5.98 | Přečteno: 222 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 561
Žiji v Kanadě a mám tím pádem jednu nevýhodu a jednu výhodu. Tou nevýhodou je skutečnost, že Českou republiku vidím z dálky a neslyším, co se hovoří v ulicích. Na druhé straně mám však obrovskou výhodu v tom, že Českou republiku vidím z dálky a neslyším, co se hovoří v ulicích


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.