Dny prosince se konci chýlí,
když dva sousedi navštívili starého svého přítele.
Vidí, jak ta jeho prostinká chýše,
mašlemi v zeleni hřejivě dýše a působí dnes vesele.
A starý Konrád mezi nimi září,
sedí sám a s nadšenou tváří,
odložil motouz a nástroje
a pronesl vprostřed pokoje:
„Dnes časně zrána za svítání,
když kohouta kokrhání
odvanulo noční vzduch,
vstoupil do snu a řekl mi Bůh
‘Zvečera přijdu, já budu tvůj host‘.
Jsem tedy na nohou únavy prost.
Proto můj domov zdobí teď smrčí,
prostřel jsem stůl, vycídil kotlík a v trámoví vysoko jmelí se krčí.
Teď čekám na Boha, až přijde blíž.
Poslouchám pozorně, ať slyším spíš,
ty kroky nesmím přeslechnout,
až navštíví můj skromný kout a v jeho tvář budu smět pohlédnout."
Tehdy jeho přátelé se vzdálili
a Konráda v samotě nechali na chvíli,
čekat na jeho největší den,
jediný od doby, kdy sám zůstal jen,
kdy celá jeho rodina vymřela
a Konrád Vánoce trávil sám docela.
Jenomže věděl, že tentokrát Bůh,
jenž bude host jeho a jeho druh Vánoce budou nejlepší, nejdražší.
Poslouchá s radostí v srdci a věří,
každý zvuk prožívá a spěchá do dveří.
Vyhlíží Boha, ten obraz známý,
jenž spatřil před dlouhými hodinami.
Tak běžel k oknu, jak stále byl ve střehu,
když slyší zvuk, ale jen ve sněhu žebrák v botách prošoupaných,
stojí v hadrech samá díra,
a zima na skrz ho krutě svírá.
Za starým Konrádem muž ruce vztáh,
Konrád ho přizval až na svůj práh:
“Musíš mít nohy zmrzlé a bolí tě jistě.
Mám boty pro tebe, zde ve svém místě.
A tady kabát, tě před zimou ochrání.“
Muž s vděkem v srdci zpět odešel do plání.
Tu Konrád ale zaznamenal,
jak pozdě je a uvažoval,
co Bohu ještě asi brání
a jak dlouho zbývá do setkání.
Teď klepání slyší stěží
a ke dveřím už rychle běží.
Však někdo jiný zas tam stál
s otepí na zádech, má černý šál.
Hledala jen teplý kout,
kde na chvíli může spočinout.
Tu židli měl pro svého hosta,
však její prosba byla prostá:
„Je doba Vánoc, je vánoční čas,
prosím jen na chvíli, než půjdu zas.“
Konrád jí nalil horký čaj z konvice,
pozval ji dál, kde stůl je a lavice.
Po jejím odchodu, cítí však zděšení
a obavu jinou,
vidí už čas není,
jak hodiny plynou
a Bůh ještě nepřišel, přitom dal slib,
Konrád v tom snu měl rozumět líp.
Náhle však zaslechl pláč čísi do ticha:
“Prosím vás, pomozte nevím jak dál.”
Konrád zas ke dveřím jak předtím pospíchá,
stojí však zklamán, jak dvakrát už stál.
Byla tam dívenka, v té vánoční hodině,
která se ztratila v sněhu své rodině.
Konrád byl zdrcený, smutný a dojat,
věděl, že pomocnou ruku může jí podat.
K sobě ji přitiskl a osušil slzy
a její dětský strach utišil brzy.
Vrátil se do domu tmavými vrátky,
věděl, že Vánoc čas nevrátí zpátky.
Bůh k němu nepřijde, je pozdě zdá se,
Konrád jde do jizby a v modlitbě ptá se:
„Pane můj, co tě tak zdrželo, že nepřijdeš víc?
Tak moc jsem chtěl dnes spatřit tvou líc.”
Vtom měkký uslyšel hlas, který hřál:
“Pozvedni tvář, já slib jsem dodržel, co jsem ti dal.
Třikráte stanul jsem ve dveřích tvých,
na tvůj práh stín můj lehl a zůstal v nich.
Byl jsem ten nuzák co trpěl chladem,
byl jsem ta žena, co strádala hladem,
byl jsem i ztraceným ve sněhu dítětem.
Třikrát jsem zaklepal a třikrát vstoupil jsem.
Pokaždé tvá vřelost vyšla mi vstříc,
láska je dar a nic není víc.
Byla to pro mne veliká čest,
že co host Vánoční jsem nechal se vést.“