Nic víc, než posedlost
Vidím, slyším, hmatám, cítím příznak. Nabídnu absurdní příklad. Přijedu do nějaké země, porozhlédnu se a rozhodnu se tam koupit nemovitost s jistou tradicí a legendární historií. Řekněme, že se mě tam zeptají, k čemu budu památný dům potřebovat. Odpovím, že jim onu památku zbourám a postavím něco jiného. Něco, co mi bude vynášet. Přikývnou a dům mi prodají. Nemovitost zakoupím a přijdu s partou siláků, vybavených krumpáči a před očima místních obyvatel jim smažu kus jejich historie.
Ano, připouštím, vypadá to, že jsem si přihnul. Přesto se něco podobného stalo v Brně. Mluvím o domě U sedmi švábů.
Jde o příznak. Čeho? Dovolím si uvést ještě jeden příklad, který jsem naklepl v úvodu. V Praze stojí architektonicky zajímavá stavba s řadou uměleckých děl uvnitř. Ta se má zbourat. Je to jen proto, že vznikla v dnes odmítnuté době? Přesněji v době, kterou si lidé přivodili a instalovali sami? Pak je na místě horlivě vymazat jakýkoli otisk minulosti a logicky zbourat metro i s Nuselským mostem.
Tou chorobou, o jejímž příznaku hovořím je posedlost penězi. Mýtizování a glorifikování prostého prostředku sloužícího k výměně zboží. Jde o zaslepenost totožnou se závislostí jakéhokoli jiného druhu. Hodnoty se zvrhly v jediný cíl, ať cesty k němu vedou jakékoli. Tím cílem, za nímž se pošetile štve nemoudrý, jsou slova: “Mít víc”.
Tak jako zarděnky jsou nakažlivé a provází je vyrážka, tak je nakažlivá i ona slepá posedlost a i ona má svou průvodní vyrážku a horečku. Tou je nevraživost mezi bývalými přáteli, úplatnost úředníků i politků s následou mezinárodní ostudou, kriminalita, krátkozraký prodej nemovitostí od výstavních síní, přes divadla až po lázeňské domy v přímočaré touze vydělat, mít víc a ještě víc. Patří sem ochotné a nemravné svolení s pouličním prodejem kdejakých vojenských čepic a hraček, patřících do jiné kultury. Jak se dělá dobrá čokoláda? Letadla? Automobily? Hudební nástroje? Likéry? Všechno se může hned teď proměnit v peníze. V něco, co není ve skutečnosti ničím jiným, než měrnou jednotkou. Hodit teď hned do ohně všechno, co hoří, jen ať je větší a větší žár, ať jsou plameny ještě vyšší. Polínka a roští nestačí, může se přiložit klavírem, vyrobeným mými předky nebo obrazem Tichého, Svolinského, Rabase. Ptám se, jaká bude cena Národního muzea, hradů a zámků, Lužnice, Moravy, Vltavy, Labe? Případně Bedřicha Smetany, Karla Hynka Máchy, Karla Čapka, Karla IV. nebo Mikoláše Alše, Boženy Němcové a Josefa Václava Myslbeka, až je někdo bude chtít koupit, vědom si velmi dobře jejich nadčasovosti?
Nevyzývám k chudobě, ani nerazím zapadlé filozofické směry. Ke zdravému rozumu ale ano.
Tak jako slunce je potřebné a slunečný den je sympatický, jsem si vědom, že zabloudím-li v přímém slunečním žáru v poušti, zahubí mě právě slunce. Voda je nutná k existenci, záplavy jsou však zárodkem tragédií. Mám za to, že dokud bude lidovým hrdinou, hodným bodrého poplácání po rameni, ten, který něco rozkrade, unikne nějak z daňových pravidel a někoho přechytračí nebo dokáže někoho shodit, ponížit a zesměšnit, slušní lidé budou v defenzívě.
Možná ten můj pomyslný dalekohled zkresluje a nevidím za ten obzor přesně. Vím, že daleko víc je těch, kteří se obrazem společnosti upřímně trápí. Nemohu se však ubránit dojmu, že viditelná nervozita mezi lidmi, nenahraditelné ztráty hodnot, úplatnost, etický úpadek a mezilidská nevraživost, jsou příznaky, které mají kořeny v epidemické zhoubné závislosti na snaze Mít víc.
Přitom je možná jen třeba najít dost smělosti k tomu, aby se člověk tomu vzepřel, vážil si sám sebe a svých kořenů, dokázal rozlišit co je dobré a co je špatné. Nekopíroval slepě, měl vlastní rozum a názor, uměl to říct nahlas a uměl snést i políčky od těch, kteří nevědí, co je doopravdy důležité, ač těžko měřitelné.
Zdeněk Šťastný
Po stopě pohlednice z Peru
Není to poprvé. Jenomže tentokrát ten úkaz lze už chápat jako výzvu. Začněme ale popořádku. Právě v tuto chvíli posloucháme na jedné z dominantních vysílacích stanic koncert před vstupem do Nového roku – Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Před časem jsme si koupili půvabnou reklamní tabuli, upozoňující na čokoládu ze Zory Olomouc, včera nás zaujala kombinovaná police Prague a nedaleko v témž obchodě pokrývala téměř celou stěnu plastika Marka Schovánka. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud bych nehovořil o Kanadě.
Zdeněk Šťastný
Hra pro náročné
Jde o hru založenou na zákonitostech z oboru epidemiologie. Dovoluji si však předeslat, že jde o hru, která vyžaduje jistou porci smělosti, možná na hranici sázky. Běží zde o hru potenciálně vyvolávající závislost, které se účastník už nikdy nemusí zbavit a navíc zavlečení do hry je vysoce nakažlivé. Otevřeně se proto obracím na ty, kteří z čehokoli, co neznají mají obavy, aby se účasti zřekli.
Zdeněk Šťastný
Originálním inkoustem
Uvažoval jsem nad tím, zda tento blog zveřejnit. Vůbec ne pro obsah sdělení. Je ale psán anglicky a bylo by ke škodě toho textu, kdybych jej překládal. Naopak, právě v angličtině má punc pravosti. Napsala jej moje dcera, profesí novinářka, pro kanadské čtenáře a vlastně nebyl míněn pro českou obec. Já si jej však s jejím souhlasem přesto dovolím uveřejnit a jen prosím, aby své čtenáře nalezl. Přiznávám, že angličtina může být nesnadná pro porozumění českým očím. Jsem si ale jist, kdo chce rozumět, ten porozumí. Bez ohledu na jazyk. Autorem blogu je tedy Marketa Stastna, Ottawa.
Zdeněk Šťastný
A jak to bylo dál?
Obvykle nechávám promlouvat a jednat hrdiny svých literárních příběhů. Někdy je však na místě promluvit přímo. Zamýšlím se nad tím, kde jsou hranice mezi tolerancí a appeasementem, metaforou a demagogií, případně svobodou slova a arogancí.
Zdeněk Šťastný
Aprílové království
Za lesy, prý v dálce kdesi za ploty a za vrátky je království bez adresy z Aprílové pohádky.
Zdeněk Šťastný
V této oblasti jsem staromódní
Přestože nejde o jakkoli skrývané tajemství, svět žen zůstává pro muže nedostupný. Dýcháme týž vzduch, hovoříme týmž jazykem a přesto, pokud my, muži, překročíme ten práh a vstoupíme hlouběji za prostor průniku světů mužského a ženského, tápeme a bloudíme.
Zdeněk Šťastný
Roztočená střelka kompasu
Jako bych je slyšel: “Já přece na nějakou politiku kašlu. Chtěla bych dětem upéct to, na co mají chuť a vybírat s nimi oblečení, které jim sluší.” “A já bych je chtěl učit jezdit na kole, hvízdat na prsty a naučit je plavat. Chci vést normální poklidný život.”
Zdeněk Šťastný
Sedí ten stařičký fór pořád?
"Proč máš zalepené to oko?” “Taková blbost. Sledoval jsem anténu na té naší služební volze, jak se vysunuje a jak se tak dívám, tak mi vypíchla oko.” “To je šílený...” “...ale bylo to ve službě, tak jsem měl nárok na odškodnění. Dostal jsem černobílý televizor.” “Vidíš, kdyby sis vypíchl obě, mohl jsi dostat barevný.” Každý z nás nějaký zná a každý z nás docela jistě nějaký se smíchem šířil. Já taky. Ty vtipy se na někdejší esenbáky možná hodily. Tehdy.
Zdeněk Šťastný
Ostrým řezem
Je čas vyslovit to zřetelně. Žijeme v Kanadě a díváme se přes tu širokou vodu zpět. S napětím, s láskou, s neklidem, s radostí, se smutkem – emocionálně. Záleží nám na ní podobně, jako člověka zajímá osud jeho blízkých. Chceme vědět jak se daří té malé zemi uprostřed Evropy a přejeme jí podobně jako našim blízkým zdraví. V případě země tedy zdravý vývoj.
Zdeněk Šťastný
Vánoční host
Mám nahrávku vyprávění, které velmi působivě podává Johnny Cash. Jmenuje se The Christmas Guest. Text napsal G. Jones. Vědom si skutečnosti, že není v mých silách přenést náboj v plné síle, v tvůrčí pokoře jsem se přesto pokusil text přeložit tak, abych se přidržel co nejvíce originálu. Přeji nejen všem čtenářům šťastné a veselé Vánoce, prožité v míru a lásce.
Zdeněk Šťastný
Jak jsme na tom se seriály
Televizní seriály obecně jsou v obecné oblibě snad proto. že divák vstupuje mezi své hrdiny podomácku v bačkorách a ti se tak stávají součástí rodiny. Úvaha o seriálech je proto nadčasová.
Zdeněk Šťastný
Sanitka 2
Možná proto, že jsem sám profesionální záchranář v Kanadě a v podmínkách kanadského severu jsem získal zkušenost pod červeným majákem rychlé záchranné služby, těšil jsem se na volné pokračování příběhů legendárního seriálu. Důvodem mohlo být i to, že jako autor mám ke slovesné tvorbě velmi živý vztah. Chtěl jsem asi také nahlédnout přes rameno do tvůrčí kuchyně respektovaného autora. Dík současné technice jsem tu možnost měl.
Zdeněk Šťastný
O lasu nad hlavou
Je to podivuhodný fenomén a snad muzikolog a sociolog by dokázali vysvětlit, proč právě v té domácí kotlině se mezi dudáky, dechovkou a cimbálovkou, usadili i honáci dobytka, pistolníci a hra na drsné zákony Divokého západu.
Zdeněk Šťastný
Stampede
Může se nám vybavit sugestivně děsivý obraz ženoucího se stáda dobytka, tak jak jej nabídl jedinečným způsobem Johnny Cash. Mnohým však to slovo může připomenout tradiční regionální slavnost, vracející do života doby Divokého západu. Přikláním se svou úvahou k živlu druhému.
Zdeněk Šťastný
Hvízdlo mi to u ucha
Vlastnit restauraci patří k povinnému koloritu světoběžníka. Jsem rád, že jsem se ponořil do těch neznámých vod, tu zkušenost vytvořil a obstál. Tato má jistota však málem byla vykořeněna.
Zdeněk Šťastný
Věřím, že ano. Určitě ano.
Byla to tehdy přirozená samozřejmost? Hloupost na nepravém místě nebo odvaha na místě pravém? Možná to byla pověstná klika, možná dva náhodní lidé měli štěstí nebo jsme k sobě byli slušnější. Že by to bylo v tom? Tak se ptám, zda by se to mohlo stát i dnes, právě tak, jako se to odehrálo tehdy.
Zdeněk Šťastný
Vy mládenci, kteří jste jako já...
... tak jste možná bohatší o shodnou zkušenost. Netřeba líčit, jak to začíná, ale plné hlubokých zážitků je rozhodně to pokračování. Všechno se má vidět z obou stran, jde jen o přípravu auditoria. Celé představení o několika dílech začíná laskavě a mírně.
Zdeněk Šťastný
Den otců
Okolnosti jsou stejné, zkušenost je táž, návyky jsou shodné a přece člověk jedná zcela jinak, vstoupí-li do hry emoce. Takové nestandardní počínání může pak vyznít komicky, možná o člověku vypoví něco víc, někdy to může být dobré, jindy ne. Ať tak či onak, naše člověčí pocity, vnímání a srdeční hnutí řídí naše jednání víc, než se na první pohled zdá.
Zdeněk Šťastný
Třeba to tak mělo být
Cesta za cílem, který si člověk sám stanoví, se všelijak klikatí. Nahoru, dolů, někdy na dešti a podstatné je nezastavit se. Doslova to platilo na jedné z etap. Hlavně se nezastavit. Vzpomněl jsem si a usmál jsem se, protože jsem viděl film. Jeden známý herec se jmenuje právě tak, jako ústřední postava onoho krátkého příběhu ze života. Symbolická a podivuhodně příznačná je skutečnost, že v roli, kterou zmíněný herec ztvárnil, nakonec...
Zdeněk Šťastný
Skvělý vedlejší efekt
Celkový dojem byl velkolepý. Během celého procesu jsem nepřestával mít pocit hry, se vším, co k tomu patří. Sem řadím i závěrečné hřejivé pohlazení po zkoušce. Aby však pohlazení neakcelerovalo sebevědomí nezdravě, je třeba přiznat, že jsou okamžiky vice či méně významné, kdy sami sebe můžeme pokárat pro nedostatek předvídavosti.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 66
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 565x