Třeba to tak mělo být

Cesta za cílem, který si člověk sám stanoví, se všelijak klikatí. Nahoru, dolů, někdy na dešti a podstatné je nezastavit se. Doslova to platilo na jedné z etap. Hlavně se nezastavit. Vzpomněl jsem si a usmál jsem se, protože jsem viděl film.  Jeden známý herec se jmenuje právě tak, jako ústřední postava onoho krátkého příběhu ze života. Symbolická a podivuhodně příznačná je skutečnost, že v roli, kterou zmíněný herec ztvárnil, nakonec…

Je třeba začít od začátku. Předně, jde o skutečný příběh, napsaný všedním dnem. Jedním z milníků na cestě za rozdílovými profesionálními zkouškami v cizí zemi byla práce asistované péče v domácnostech starých a nebo postižených lidí. Předpokládalo to být na místě včas. Mít k ruce spolehlivý kalendář a znát zkratky, abych mohl dojet včas od jednoho člověka ke druhému, přesně podle harmonogramu. V jeho domácnosti pak třeba strávit čtyři hodiny a pomáhat se základními potřebami. Technicky, fyzicky i morálně.

Ten den jsem měl být na místě ve tři hodiny. Věděl jsem, že na mě už čeká a také jsem věděl, jaké úkony bude potřebovat, ale právě tak jsem si byl vědom, že ta pomyslná zrnka písku v jeho hodinách už lze jednotlivě počítat. Z nějakého důvodu si mě oblíbil, třebaže jsem byl pro něj cizí člověk. Vždyť jsem mu jen pomáhal a uměl mu naslouchat. Jiní o něm říkali, že je řízný a vyžaduje přísný řád. Neměl jsem takový pocit. Povídal si se mnou o dávno zaprášených časech. 

Bylo čtvrt na tři, autem jsem se vrátil právě tak, abych se upravil a pokračoval k onomu muži s pomyslnými přesýpacími hodinami v čele postele. Ale to tehdejší auto mělo naběháno v kolech příliš mnoho a motor přijal během svých tří set tisíc kilometrů řadu zastupujících součástek a ten den vykázal poruchu startéru.

O dům jsem měl opřené jízdní kolo a to mohlo posloužit jako alternativa, počasí mi přálo. Nasedl jsem a uháněl, jen abych byl na místě včas. Výhodou jízdního kola je, že se může pustit napříč mezi domky, tu a tam po chodníku, přes přechody, stále dál, tak jak člověk vede řidítka a šlape do pedálů.

Murphyho zákony ale vědí, kdy se mají prosadit. Bylo dvacet minut před třetí hodinou, cesta ještě daleká, když jsem zjistil, že jedu po prázdné gumě. Na místě jsem měl být ve tři hodiny a vice než kilometr ještě zbýval. U náhodného plotu jsem zamkl raněné kolo a rozběhl se. Výhoda se násobila. Tam, kudy by neprojelo kolo, tudy běžec proběhne. Utíkal jsem tehdy a byl jsem si vědom, že ztrácím na přitažlivosti tím, že jsem propotil košili. Nechtěl jsem ale přijít pozdě.

Za dvě minuty tři, zpocený, uřícený, udýchaný zazvonil jsem na dveře. Sotva jsem popadal dech, když jsem paní domu, dceři svého pacienta, vysvětloval proč vypadám jak vypadám. Vstoupil jsem do pokoje a vydýchával se na židli vedle toho muže.

Ztěžka otevřel oči, díval se na mě, vzal mě za ruku a povídal. Vlastně jsem nerozuměl, jeho mluva už byla tichá a výslovnost setřelá a nezřetelná. Tiskl jsem mu tu chladnou starou ruku a pozorně poslouchal. Díval se a pauzy mezi dechy se prodlužovaly.

Oči se nedovřely úplně, když se potáhly mlhavým nepřítomným filmem. Pak už se nenadechl.

Jeho dcera stála za mými zády a pevně tiskla rty, oči měla mokré. Pak promluvila:

“On na vás čekal. Říkal to. On na vás čekal.”