Vlastnit restauraci patří k povinnému koloritu světoběžníka. Jsem rád, že jsem se ponořil do těch neznámých vod, tu zkušenost vytvořil a obstál. Tato má jistota však málem byla vykořeněna.
Restauraci jsem po dvou letech plnokrevných zážitků, hodných pravého obchodníka, prodal s nevýrazným ziskem. Za další dva roky jsem se však stal aktivním hercem v dramatu, s restaurací spojeném. Ochutnal jsem to, co jsme na jídelníčku neměli.
Byl večer jako jiný a chystal jsem se už ulehnout. Vždyť druhý den jsem měl namířeno do stovky kilometrů vzdáleného Saskatoonu, kde jsem měl rozběhnuto na zkoušku zásadního významu. Můj záměr narušil domovní zvonek. Nejdříve jsem vyhlédl oknem a překvapilo mě, že na ulici stojí automobil s označením vládní instituce. Představu, že budu jmenován do rozhodující vládní funkce jsem odhodil tím oknem. Ve dveřích stály dvě úřednice, které se legitimovaly a bez jakéhokoli úsměvu vstoupily.
“Co se stalo?” to byste se jistě také ptali.
“To se hned dozvíte. Rády bychom viděly všechny vaše doklady, vztahující se k restauraci.”
“Tu už jsem dávno prodal.” Oponoval jsem nemístně.
“To víme, my bychom rády viděly vaše účetnictví, strvrzenky, výplatní a daňové doklady. To je audit. Chtěly bychom si ujasnit určité nesrovnalosti.” Teprve teď jedna z nich otevřela tlustou aktovku a z ní vylovila složku. Zapnul jsem počítač a sledoval jsem sám na sobě, jak rychle se vypařuje smysl pro špás.
Sáhl jsem pro kufřík, kde jsem si ukládal a organizoval všechny dokumenty od prvního až po ten po poslední. Má důvěra ve vlastní schopnosti jako podvojného i mzdového účetního byla otřesena. Musel jsem se dopustit něčeho strašlivého. Teď je to jasné, někde uletěl milion a proměnil se v saze, v nichž teď budu zadušen. Zkoušku, na níž jsem se chystal nazítří, jsem beze zbytku vymetl z myšlenek.
“… teď doklad o zakoupení mrazáku… smlouvu s dodavatelem mouky… právní ujednání o odvozu odpadu… stvrzenku o odeslaném zaměstnaneckém pojištění… nyní potvrzení o hygienické kontrole… licenci na prodej lihovin…”
Jedno po druhém, doklad za dokladem, tabulky na monitoru se střídaly. Neobyčejně působivou kulisou se staly šeptem pronášené jejich dílčí komentáře.
“…to je padesát osm tisíc dvě stě šest plus. Tady třicet osm tisíc sto padesát dva minus. Jeden sto tisíc šest set padesát tři plus. Sedmdesát tisíc osm set třicet tři minus…” Jakýkoli budoucí konečný verdikt poletoval posměšně prostorem a neměl jsem nejmenší představu o příštích minutách, hodinách a letech.
“Tak už to máme, pane!” To bylo zlověstné.
“Co… co to je?” vlastní hlas mi zněl cize.
“Tady. V měsíci dubnu před třemi lety. Podívejte se na to, jakou částku jste poslal za vaši zaměstnankyni na vládu a kolik jste správně poslat měl." Ten rozdíl jsem viděl jasně.
Měl jsem odeslat tři sta šedesát dva dolarů devadesát šest centů a poslal jsem pouze tři sta šedesát dva dolarů šedesát devět centů. Rozdíl činil neoddiskutovatelných plných dvacet sedm centů. Tak. Všechno bylo zpečetěno, bylo marné zapírat.
“Víte, já jsem ten šek vypisoval ve dvě hodiny v noci, spletl jsem se. Vidíte, tady na obrazovce to mám správně, to se stalo nedopatřením.” Radily se mezi sebou a zvažovaly další postup. Klubal se mi na jazyk dotaz, jestli těch dvacet sedm centů mohu splácet měsíčně, ale spláchl jsem okamžitě to puzení.
“Podívejte, je zřetelné, že nešlo o vědomý daňový podvod. To asi můžeme připustit.”
“A co tedy mám dělat?”
“Vzhledem k tomu, že částka je nižší, než dva dolary, rozdíl se podle zákona smazává. Pouze sepíšeme protokol, zde ty tři stránky a všechno je v pořádku.”
Přátelsky, leč chladně se v pozdní noční hodinu rozloučily a já jsem zůstal rozložený na prvky. Přesto jsem dospal a druhý den ráno vyrazil automobilem na svou zkoušku.
Drsná metla? Jak se to vezme.
