Po zhlédnutí prvního dílu jsem si uvědomil zvláštní jev. Zamýšlím se nad tím, co činí některá díla nadčasovými a klasickými, takovými, která přetrvávají a co mají mezi sebou naopak společné ty světlice, které stáhnou momentální pozornost a pak tiše beze stopy zapadnou do zapomenutí. Úvaha mě zavedla ještě dál, k jinému přirovnání. Proč některý vztah zůstává krásný, nenapodobitelný a silný napořád a jiný se vypaří do trapnosti jako momentální výstřelek. Myslím, že k odhalení toho magického rysu navíc jsem však přece jen dospěl, když jsem se ptal sám sebe, proč jsem zvědavý na druhý díl. Je to princip gradace. Sanitka 2 ji nepostrádá a je zřetelné, že vědomě nechce vystřelit všechen prach v jediné salvě. Je jasné, příběh výšku nabírá. Při tvůrčí práci jde o mystickou kombinaci talentu, perfektní zvládnutí řemesla, znalost profese, do níž je příběh zasazen a mít co sdělit. Už prvotní dotek mě přesvědčuje, že Sanitka 2 má všechno. Oceňuji skutečnost, že příběh nejde po povrchu, ale chce civilním způsobem mapovat neobyčejné příběhy obyčejných lidí na záchrance. Takový je totiž život a to je to, co mě jako běžného diváka přitahuje.
Nabídka desítek kanálů na kanadské obrazovce je bohatá a mohu srovnávat. Není snadné obstát v současné konkurenci. Při pohledu zpět získávám dojem, že příběhy, které zahltí diváka hned v titulcích smrští akce vytratí se do nepřehledného zapomenutí a splývají se všemi podobnými příběhy. Hubačův seriál nabízí jemnější, hlubší vyprávění. Svébytné a nezaměnitelné, jehož určitě stojí za to být součástí.
Sanitka 2 se rozjíždí velmi slibně a během prvního dílu už rozsvítila svůj maják a zvyšuje svou rychlost.