Obvykle nechávám promlouvat a jednat hrdiny svých literárních příběhů. Někdy je však na místě promluvit přímo. Zamýšlím se nad tím, kde jsou hranice mezi tolerancí a appeasementem, metaforou a demagogií, případně svobodou slova a arogancí.
Mez, která dělí vstřícnost, porozumění, pochopení, toleranci a podání ruky od kategorie udobřování, ústupu, slabosti, appeasementu, ohnutí páteře a vyklešťování vlastních svobod je neostrá. Přesněji, každý ji může vidět jinde.
Řekněme, že cestuji vlakem, chci si číst a kupé se mnou sdílí další tři lidé. Povídají ji a občas se zasmějí. Jeden z nich vstane, krátce otevře okno, do kupé zavane studený vzduch, okno zase zavře. Opět se všichni usadí a vyprávějí si a jiný z té družiny začne hlučně předvádět jakousi komickou historku a potřebuje k tomu téměř celý prostor kupé. Opět se pak posadí ke svým přátelům a všichni se hlučně smějí, přesněji, už se řehtají. Z batohu jednoho z nich vykoukne láhev a už je také otevřená. Všichni si přihnou a novou příhodu začne přehrávat jiný cestující z té chasy. Ten už potřebuje vyskočit si na sedadlo a okno musí být otevřené, aby příběh byl věrohodný. Pro příští scénář je už nezbytný i můj kufr, pak i jeho obsah.
Mám se usmát, omluvit se a z kupé odejít? Já? Kam? Na konec vlaku? Mám zasáhnout? Kdy? Kde byla ta hranice?
Právě pro takové případy existují zákonné normy. Jsou-li jejich meze porušeny, následuje odpor a trest. V opačném případě jde o ústup, podobný ústupu před povodní nebo virem. Pravím, že appeasement nikdy nevedl k ničemu dobrému.
Pokud jsem nepřekročil hranici metafory, pak se ptám, kde začíná demagogie. Dočetl jsem se, že zahalený obličej se vlastně rovná černé přílbě motocyklisty. Tady tvrdím, že jde o krystalický příklad demagogie. Jistěže všichni cítíme propastný rozdíl mezi těmito dvěma zahaleními. Jde o nezbezpečné zkreslení, které je naštěstí v tomto případě průzračné. Proč nebezpečné?
V jádru jde údajně o pošetilý globální spor o to, co je kde neviditelného, nehmatného, vzdáleno našim smyslům. Ostatně, kdo zná tu odpověď? Kdo si osobuje právo tvrdit, že právě on to ví? Kolik andělů může tančit na špičce jehly? Pokud však přesáhnou tato zamyšlení soukromé pocity a filosofické diskusní stoly a vydají se do „kupé vlaků“ a pokud jejich stoupenci promění lidská obydlí v bojiště a šťastné rodiny v poraněná torza a životní radosti v bolest a krev, pak je třeba se ptát, kde jsou hranice velkorysé tolerance. Všechna historická zaštítění se svým prvotním požadováním respektu k světonázorovému přesvědčení držela a drží vždycky téže šablony. Nenápadné, vlídné přesvědčování formou povinného čtení či plošných přednášek vede přes zotročování svobodného myšlení k ovládnutí davu a s ním k nelítostné a brutální expanzi směřující k potlačení a vyhubení svobod jiných lidí.
Aby nedošlo k mýlce. Je mi lhostejný ten, kdo si vytváří své soukromé představy o nadpřirozeném světě mimo nás nebo filosof, který hloubá nad tím či oním. Mluvím o nebezpečných lidech, ať jsou přestrojeni jakkoli či používají jakékoli krycí beranidlo.
Pokud jsem použil slovo ‘nenápadné’, pak je třeba nepřehlédnout také agresivitu a nevybíravou útočnost některých účastníků diskusí. Nejde totiž jen o čiré zneužití Svobody slova. Protlačují se tak do veřejné diskuse násilníci, kteří se takto snaží ustavit normy v jednání. Jde v zásadě o týž, zprvu nenápadný a vysoce nebezpečný program, který je třeba zastavit ve výhoncích, podobně jako ony cestující v kupé.
Je čas nazvat věci pravými názvy a neobalovat opatrně do pošetilých pláštíků. Kdo je zloděj, je zloděj a kdo je vrah, ten je vrah. Lze je tolerovat? Ne. Laskavý a z duše mírumilovný člověk Jaroslav Hutka dává zbystřit svým posluchačům, když zpívá, že nejsou zločiny, za které by se mělo střílet, pouze za lež, která se pravdě podobá.
Mají-li lidé přežít, pak platí, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou.
