Po bouřlivé noci přišel nový den. Nejsem politik ani politolog, ale člověk, kterému na zdaru a úspěchu své země velmi záleží, třebaže v ní nežije. Dovolím si uvažovat nahlas.
Mým kandidátem byl Karel Schwarzenberg. Jsem však ctitelem důstojné a funkční demokracie, proto respektuji většinové rozhodnutí voličů. Své zamyšlení jsem v rámci tohoto blogu již vyjádřil. Vidím odtud, jak je vnímána Česká republika, její lidé, i jaký zvuk mělo Československo. Dotýká se mě a bouří se ve mně české cítění tehdy, když zaznamenám despekt v hodnocení mé země z úst ‚nečechoslováků‘. Ptám se, nakolik je spravedlivé. Nakolik Češi ubližují sami sobě a zastíní tak obrovský potenciál v talentovaných a vzdělaných lidech. Na vině je z velké části virus arogance v české letoře. Přeji všem, aby svobodu slova, která je dnes bezesporu v Česku pevně vkořeněna, využili k obsahu svých slov a kultivovanému vyjádření názoru v noblesní diskusi a ne k docela obyčejné sprostotě, urážení a jízlivosti. Zaměňovat ubližování za vtipnost, zlý sarkasmus za humornou nadsázku, jsou živnou půdou pro onen virus. Tam je zárodek násilí a tomu se, podobně jako požáru nebo povodni, nesmí ustupovat. Nevolám po restrikci, ale po svobodném porozumění, že je prostě fajn, když jsou lidé k sobě příjemní a respektují se navzájem.
Vztyčeným červeným praporkem je tolerování polopravd. Spolu s Jaroslavem Hutkou pravím, že lež, která se pravdě podobá je nebezpečnější, než přímá lež. Podnícení davu bojovnými proklamacemi s deformovaným obsahem je zhoubné.
Bylo by předmětem hlubších úvah, proč se zabydlelo snižování české práce a českých výrobků. Proč, zjednodušeně řečeno, český člověk něco vytvoří a pak sám svou práci zneváží.
Přál bych všem Čechům, aby každý byl tak trochu sám prezidentem své země a vystupoval tak vnitřním přesvědčením i navenek.
