To bude nejspíš něco ve vodě.

Dějiny jsou psány emocemi. Není tedy ani divu, že člověk, který je vzdálen od své země ji nevnímá jako pouhou geografickou skutečnost, ale cítí ji trvale v sobě. Jinak se ho pak také dotýká kritika ‚otčiny‘  v závislosti na tom, kým je vyslovená. 

Jedna věc je, co Česko nabízí, jiná věc je, jak je kdo vidí, a třetí, jak kdo svá pozorování interpretuje.

Zamyslím se nejdříve nad zmíněnou nabídkou. Značka Made in Czechoslovakia nezněla ve světě špatně. Sportovní letadla, hudební nástroje, čistota léků, umělecké sklo, spolu s dovedností českých lidí byly po staletí uznávané visačky kvality. Měl jsem možnost vidět špičkové nemocnice, mezi nimi v Tampě na Floridě, Johns Hopkins Hospital v Baltimore, také špičkové novorozenecké oddělení v nejmodernější nemocnici v Havaně, podílel jsem se na výzkumném úkolu v oblasti novorozenecké imunologie na Universitě v Římě. Odpovědně prohlašuji, že lékař s českým vzděláním může převzít chorobopis kdekoli na světě a pokračovat ve vizitě. Do české nabídky můžeme zahrnout i svěží smysl pro humor a jistou svobodomyslnost, od pradávna zde dobře zabydlenou. Je však třeba přiznat se i k přikrčenosti, podlézavosti a pokrytectví. K výrazným rysům patří sebeostouzení. Právě sem míří mé podezření, že to bude nejspíš vodou.

Jako jeden příklad  zvolím modelovou,  už trochu ulehlou příhodu s perem v Chile.  Prosím, rozumějte mi dobře, nejde mi teď o kritiku skutku, nýbrž o přístup k němu. V mých očích to byla vpravdě nepatřičná  lapálie, nehodná prezidenta republiky, ale to už nechci hodnotit.

List Los Angeles Times o ní tehdy informoval podle pravidel publicistického řemesla.  http://latimesblogs.latimes.com/washington/2011/04/president-borrows-pen-vaclav-klaus-czech-republic.html

Článek s titulkem ‚Český prezident Václav Klaus zcizuje drahé pero z chudé, zemětřesením stižené Chile‘ pokračuje rozpustile výzvou čtenářům: ‚Buďte opatrní. Když budete mít toho chlápka na večeři, neservírujte na dobrém stříbře.‘

 Pod lupu jsem si však vzal něco jiného.   Pod článkem jsou dvacet tři komentáře. Mezi nimi lze rozlišit česká jména diskutujích, třebaže jsou příspěvky psány anglicky. Vlastně autoři nejpíš nepředpokládali, že je bude číst někdo doma. Zaznamenal jsem, že diskutující, podle jmen místní, posuzují skutek s nadhledem. Připouštějí, že možná mohlo jít o dar – i když videozáběr je dosti výmluvný. Komentují čin s humorem a připomínají, že na jejich vlastní politické scéně jsou daleko závažnější aktivity, než je zachycené sklouznutí pera do státníkovy kapsy. Diskutující s českými jmény jsou však velmi tvrdí a do českého prezidenta se na stránkách tohoto zahraničního periodika pouštějí s překvapivě neobyčejnou agresivitou. Až na jedinou výjimku.

Uvádím jen namátkou z komentářů, o nichž podle jmen předpokládám, že pocházejí od českých autorů.

‚... jediné, co Václav Klaus dokáže, je kritizovat, chránit korupci a krást. Je to starý KáGéBák... je ostudou každého slušného člověka...‘, ‚... bylo to zdobené pero s rytím, zhotovené z polodrahokamu lazuritu, typického svou modrou barvou. To nebylo obyčejné pero, ale umělecký unikát. Je to příklad, jak proběhla privatizace v Česku...‘, ‚..je to ubohý slizoun...‘, ‚...především, promiňte!!! Ano, jistě, to znamená válku uvnitř  České republiky. Válku proti Václavu Klausovi, jak doufám.... je to jako s Al Caponem – policie a soudnictví ho nemůže dopadnout po mnoho let pro neuvěřitelné věci, vraždy a tak podobně, ale nakonec ho zastaví na malém daňovém deliktu... hrozně lituji, co ten sobecký idiot provedl... Potřebujeme vaši pomoc – aspoň pokud můžete psát o tom co se děje v naší zemi. Děkuji vám, Los Angeles Times...‘

Teď mi řekněte.

Vážím si české policie, vyšetřovatelů, soudců i novinářů, kteří statečně a vytrvale pátrají po korupci, nebojí se vyhledávat špínu pod povrchem i nejvýše postavených stolů. Cílem je dosažení pohody v České republice, důvěry v systém a ve zvolené politiky. Amnestii proto z tohoto pohledu vnímám jako maření vyšetřování. Jenomže neumím pochopit, jaký pocit má Čech, který volá na pomoc Los Angeles Times v boji proti českému prezidentovi? Je potřeba  sžírat se takovou nenávistí? Pomyslně se ptám obecně takového diskutujícího, jak rozumí on sám slovu zrada.

Česká republika vlastně nepotřebuje mnoho k tomu, aby byla ve světě respektována jako sympatické, kulturní a vzdělanostní centrum. Snad jen upřímnou podporu vlastních lidí. Kdyby každý udělal něco dobrého pro svou zemi a řekl o ní něco pěkného, bylo by to deset milionů skutků a deset milionů hlasů a ty by už bylo slyšet.