Soudce, lékař nebo kněz?

Viděl jsem nedávno film, který mě svým ústředním motivem zavedl k příhodě téměř zapomenuté a překryté vrstvou let. 

Byl to jeden z mých vůbec prvních případů. Stranou ponechávám vlastní diagnózu i léčebné postupy, neboť technicky vzato, jde o naučitelné pochody. Ten případ se však vymykal. Noční služba tehdy začala klidně a příjemně. Za okny podzim a z chodeb charakteristická  vůně nemocniční sterility. Před půlnocí, jak to v malých regionálních nemocnicích bývá, jsem vzal na pokoji telefon, vyslechl a spěchal na porodní sál. Tam už byl ruch, cinkaly nástroje, okolo asistentky a nový křehký život na dosah. 

Chci pominout předešlé ultrazvukové nálezy, právě tak jako poradu rodičů na jejich základě a na vyslovené informaci o očekávaném problematickém výsledku. Moje úvaha ani nevybízí k jakýmkoli prohlášením nezúčastněných arbitrů nad šálkem kávy. Skutečností je, že se tehdy výrazně před termínem narodil malý člověk. Nezralý, taková troška člověka. Život bývá jiný, než se píše v šanonech a dlouhá noční cesta na centralizované pracoviště nebyla alternativou. Malý chlapeček přišel na svět s řadou těžkých vnitřních i viditelných vrozených vad. Vedle své nezralosti byl stižen na několika úsecích neprůchodností trávicího ústrojí, mnohočetnými deformitami pohybové soustavy a defekty srdečně cévního ústrojí. Jeho start do života byl takový, jaký byl, takový byl jeho los. Bylo třeba jednat hned a na místě. Zahájit kroky, které mají vést ke spontánnímu dýchání a srdeční akci, za vyrovnaného vnitřního prostředí.

Výsledek jeho snahy přežít, kolísal někde nad pomyslnou nulou. Nezralost spolu s mnohočetnými malformacemi, stahovaly jeho úsilí jako těžká kotva a představovaly mocného protivníka. Do rána zbývalo několik hodin. S pomocí infúzní pumpy, podporovaným dýcháním a za průběžného sledování životních funkcí, se až nad úsvitem podařilo stav stabilizovat. Nepovedený človíček mohl vyrazit do života.

Ráno mě nalezli kolegové unaveného, ale šťastného. Příslušnou terminologií a v náležitých číselných hodnotách jsem popsal dynamiku případu, spolu s výčtem všech hrubých defektů viditelných i skrytých. Pamatuji si, když jsem to ráno předkládal dokumentaci už zajištěného a stabilizovaného novorozence, s reálnou nadějí, že přežije, očekával jsem bodré plácání po ramenou a uznalé vyhodnocení případu. Viděl jsem však jen přemýšlející obličeje.

Smí anebo dokonce musí zasáhnout člověk tam, kde chce promluvit Příroda? Bůh? Kde je ještě hranice Pomoci? Záleží na Člověku, kde tu hranici cítí? Zlomená noha ano, a dál je ta mez neostrá? Je, z hlediska přístupu k člověku, rozdíl mezi vrozeným a získaným zhroucením trávicího nebo srdečně cévního ústrojí? Záleží na tom, jestli člověk už žije třicet let anebo přichází na svět právě teď? Hraje roli míra postižení a tíže defektů? Pokud ano, kdo určí dělicí hranici?

Nabízejí se obecné otázky.  Kdo na ně však zná správnou odpověď? Soudce, lékař nebo kněz?