Roztočená střelka kompasu

Jako bych je slyšel: “Já přece na nějakou politiku kašlu. Chtěla bych dětem upéct to, na co mají chuť a vybírat s nimi oblečení, které jim sluší.” “A já bych je chtěl učit jezdit na kole, hvízdat na prsty a naučit je plavat. Chci vést normální poklidný život.” 

Odkud ten hlas přichází? Ze Švédska nebo z Estonska? Z Česka, ze Spojených států nebo z Rumunska? Z Ukrajiny, z Japonska nebo z Velké Británie? To se opravdu nepozná.

Nikdo nemá volbu do jakého momentálního politického režimu se narodí, do jakého pohlaví, jestli ve středověku a skončí na hranici jako čarodějnice nebo do druhé světové války jako Žid, Slovan nebo Asiat, jako homosexuál. Jak si mohu objednat či neobjednat, že se narodím či nenarodím v současném Somálsku, jako mayská obětina nebo v kočovném voze a zemřu v novorozeneckém věku na srdeční vadu? Nikdo si nevybere svou rodinu, do níž ho sudičky přivedou. Jaký mám vliv na to, jestli se narodím vědeckým pracovníkům, vrcholovým sportovcům, nebo dvěma náhodným známým, kteří se setkali na cestě  z výkonu trestu? Lidem zámožným nebo chudým, jestli se narodím zdravý nebo s nějakým defektem, protože mi tak padla kostka? Jestli budu mít kolébku v rodině křesťanské, ateistické nebo šintoistické? Jaká zadřená pýcha by mě tedy měla opravňovat myslet si, že právě já jsem nositelem té správné normy jen proto, že jsem třeba muž a běloch? Že jsem správný, protože jsem se nenarodil v Kyjevě?

Na Ukrajině se střílí a lidi prožívají bolest, strach a stres. Každý z těch lidí, ať straní jakékoli vidině, chce ve skutečnosti totéž. Mít poklidný život, kdy se může těšit z toho, že někomu přinese kytku, že se mu narodí zdravé děti, chce se těšit na vnoučata. Každý na světě má po tisíciletí tytéž touhy - s přihlédnutím ke kultuře doby a regionu - a přesto se nedaří ty touhy systémově naplnit.

Myslím, že nikdo se ve svém soukromém životě nechce zabývat zdravotnictvím, ale chce být zdravý. Málokdo chce hloubat večer nad ekonomickými trendy, ale pro svou rodinu chce mít příjem, který stačí uspokojit její potřeby a zájmy. Chce, aby jeho život byl předvídatelný.

Každý má dvě půlky a každému je zima, když mrzne. Každému je úplně stejně špatně po zkaženém bramborovém salátu, ať je to Turek, bezvěrec, Ukrajinec nebo člen královské rodiny.  Každý se raduje, když se mu něco podaří a každý je smutný, když mu někdo blízký zemře. Vy, já, každý normální člověk. Pokud takto svět nevnímáme, jsme zajatci vlastních předsudků a vlastní pýchy. Tam jsou zárodky nenávisti. Vždyť Češi sami byli a mnohde jsou předmětem předsudků.

Na Ukrajině jsou také docela normální rodiny jaké jsou kdekoli jinde. Politická otázka, zda směr evropský nebo ruský lidi na Ukrajině, podle mého názoru, vlastně vede do mlhy. Mám za to, že to nevědí. Hledají možná i další směry, ale cíl mají vlastně týž. Všichni se chtějí mít docela obyčejně dobře, věnovat se činnostem, které je baví, jen nevědí, který směr jim to zajistí.

V českých  diskusních prostorech se setkávám s rigorózními odsudky a předsudky, se vzájemným urážením diskutujících, cynismem, přesným či nepřesným odkazováním na historické události, vzájemným trumfováním se, kdo ví víc, s generalizovaným odmítáním jiného pohledu.

Považuji za příznivé znamení, že Česká republika - stejně jako Slovensko - je připravena otevřít dveře těm normálním a obyčejným lidem, kteří jsou zoufalí, kteří nechtějí válčit na náměstí, kteří chtějí žít docela normální život a účastnit ho. To je podání ruky člověku v nesnázích.