A jak to bylo dál?
Mez, která dělí vstřícnost, porozumění, pochopení, toleranci a podání ruky od kategorie udobřování, ústupu, slabosti, appeasementu, ohnutí páteře a vyklešťování vlastních svobod je neostrá. Přesněji, každý ji může vidět jinde.
Řekněme, že cestuji vlakem, chci si číst a kupé se mnou sdílí další tři lidé. Povídají ji a občas se zasmějí. Jeden z nich vstane, krátce otevře okno, do kupé zavane studený vzduch, okno zase zavře. Opět se všichni usadí a vyprávějí si a jiný z té družiny začne hlučně předvádět jakousi komickou historku a potřebuje k tomu téměř celý prostor kupé. Opět se pak posadí ke svým přátelům a všichni se hlučně smějí, přesněji, už se řehtají. Z batohu jednoho z nich vykoukne láhev a už je také otevřená. Všichni si přihnou a novou příhodu začne přehrávat jiný cestující z té chasy. Ten už potřebuje vyskočit si na sedadlo a okno musí být otevřené, aby příběh byl věrohodný. Pro příští scénář je už nezbytný i můj kufr, pak i jeho obsah.
Mám se usmát, omluvit se a z kupé odejít? Já? Kam? Na konec vlaku? Mám zasáhnout? Kdy? Kde byla ta hranice?
Právě pro takové případy existují zákonné normy. Jsou-li jejich meze porušeny, následuje odpor a trest. V opačném případě jde o ústup, podobný ústupu před povodní nebo virem. Pravím, že appeasement nikdy nevedl k ničemu dobrému.
Pokud jsem nepřekročil hranici metafory, pak se ptám, kde začíná demagogie. Dočetl jsem se, že zahalený obličej se vlastně rovná černé přílbě motocyklisty. Tady tvrdím, že jde o krystalický příklad demagogie. Jistěže všichni cítíme propastný rozdíl mezi těmito dvěma zahaleními. Jde o nezbezpečné zkreslení, které je naštěstí v tomto případě průzračné. Proč nebezpečné?
V jádru jde údajně o pošetilý globální spor o to, co je kde neviditelného, nehmatného, vzdáleno našim smyslům. Ostatně, kdo zná tu odpověď? Kdo si osobuje právo tvrdit, že právě on to ví? Kolik andělů může tančit na špičce jehly? Pokud však přesáhnou tato zamyšlení soukromé pocity a filosofické diskusní stoly a vydají se do „kupé vlaků“ a pokud jejich stoupenci promění lidská obydlí v bojiště a šťastné rodiny v poraněná torza a životní radosti v bolest a krev, pak je třeba se ptát, kde jsou hranice velkorysé tolerance. Všechna historická zaštítění se svým prvotním požadováním respektu k světonázorovému přesvědčení držela a drží vždycky téže šablony. Nenápadné, vlídné přesvědčování formou povinného čtení či plošných přednášek vede přes zotročování svobodného myšlení k ovládnutí davu a s ním k nelítostné a brutální expanzi směřující k potlačení a vyhubení svobod jiných lidí.
Aby nedošlo k mýlce. Je mi lhostejný ten, kdo si vytváří své soukromé představy o nadpřirozeném světě mimo nás nebo filosof, který hloubá nad tím či oním. Mluvím o nebezpečných lidech, ať jsou přestrojeni jakkoli či používají jakékoli krycí beranidlo.
Pokud jsem použil slovo ‘nenápadné’, pak je třeba nepřehlédnout také agresivitu a nevybíravou útočnost některých účastníků diskusí. Nejde totiž jen o čiré zneužití Svobody slova. Protlačují se tak do veřejné diskuse násilníci, kteří se takto snaží ustavit normy v jednání. Jde v zásadě o týž, zprvu nenápadný a vysoce nebezpečný program, který je třeba zastavit ve výhoncích, podobně jako ony cestující v kupé.
Je čas nazvat věci pravými názvy a neobalovat opatrně do pošetilých pláštíků. Kdo je zloděj, je zloděj a kdo je vrah, ten je vrah. Lze je tolerovat? Ne. Laskavý a z duše mírumilovný člověk Jaroslav Hutka dává zbystřit svým posluchačům, když zpívá, že nejsou zločiny, za které by se mělo střílet, pouze za lež, která se pravdě podobá.
Mají-li lidé přežít, pak platí, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou.
Zdeněk Šťastný
Po stopě pohlednice z Peru
Není to poprvé. Jenomže tentokrát ten úkaz lze už chápat jako výzvu. Začněme ale popořádku. Právě v tuto chvíli posloucháme na jedné z dominantních vysílacích stanic koncert před vstupem do Nového roku – Dvořákovu Novosvětskou symfonii. Před časem jsme si koupili půvabnou reklamní tabuli, upozoňující na čokoládu ze Zory Olomouc, včera nás zaujala kombinovaná police Prague a nedaleko v témž obchodě pokrývala téměř celou stěnu plastika Marka Schovánka. Nebylo by to nic neobvyklého, pokud bych nehovořil o Kanadě.
Zdeněk Šťastný
Hra pro náročné
Jde o hru založenou na zákonitostech z oboru epidemiologie. Dovoluji si však předeslat, že jde o hru, která vyžaduje jistou porci smělosti, možná na hranici sázky. Běží zde o hru potenciálně vyvolávající závislost, které se účastník už nikdy nemusí zbavit a navíc zavlečení do hry je vysoce nakažlivé. Otevřeně se proto obracím na ty, kteří z čehokoli, co neznají mají obavy, aby se účasti zřekli.
Zdeněk Šťastný
Originálním inkoustem
Uvažoval jsem nad tím, zda tento blog zveřejnit. Vůbec ne pro obsah sdělení. Je ale psán anglicky a bylo by ke škodě toho textu, kdybych jej překládal. Naopak, právě v angličtině má punc pravosti. Napsala jej moje dcera, profesí novinářka, pro kanadské čtenáře a vlastně nebyl míněn pro českou obec. Já si jej však s jejím souhlasem přesto dovolím uveřejnit a jen prosím, aby své čtenáře nalezl. Přiznávám, že angličtina může být nesnadná pro porozumění českým očím. Jsem si ale jist, kdo chce rozumět, ten porozumí. Bez ohledu na jazyk. Autorem blogu je tedy Marketa Stastna, Ottawa.
Zdeněk Šťastný
Aprílové království
Za lesy, prý v dálce kdesi za ploty a za vrátky je království bez adresy z Aprílové pohádky.
Zdeněk Šťastný
V této oblasti jsem staromódní
Přestože nejde o jakkoli skrývané tajemství, svět žen zůstává pro muže nedostupný. Dýcháme týž vzduch, hovoříme týmž jazykem a přesto, pokud my, muži, překročíme ten práh a vstoupíme hlouběji za prostor průniku světů mužského a ženského, tápeme a bloudíme.
Zdeněk Šťastný
Roztočená střelka kompasu
Jako bych je slyšel: “Já přece na nějakou politiku kašlu. Chtěla bych dětem upéct to, na co mají chuť a vybírat s nimi oblečení, které jim sluší.” “A já bych je chtěl učit jezdit na kole, hvízdat na prsty a naučit je plavat. Chci vést normální poklidný život.”
Zdeněk Šťastný
Sedí ten stařičký fór pořád?
"Proč máš zalepené to oko?” “Taková blbost. Sledoval jsem anténu na té naší služební volze, jak se vysunuje a jak se tak dívám, tak mi vypíchla oko.” “To je šílený...” “...ale bylo to ve službě, tak jsem měl nárok na odškodnění. Dostal jsem černobílý televizor.” “Vidíš, kdyby sis vypíchl obě, mohl jsi dostat barevný.” Každý z nás nějaký zná a každý z nás docela jistě nějaký se smíchem šířil. Já taky. Ty vtipy se na někdejší esenbáky možná hodily. Tehdy.
Zdeněk Šťastný
Ostrým řezem
Je čas vyslovit to zřetelně. Žijeme v Kanadě a díváme se přes tu širokou vodu zpět. S napětím, s láskou, s neklidem, s radostí, se smutkem – emocionálně. Záleží nám na ní podobně, jako člověka zajímá osud jeho blízkých. Chceme vědět jak se daří té malé zemi uprostřed Evropy a přejeme jí podobně jako našim blízkým zdraví. V případě země tedy zdravý vývoj.
Zdeněk Šťastný
Vánoční host
Mám nahrávku vyprávění, které velmi působivě podává Johnny Cash. Jmenuje se The Christmas Guest. Text napsal G. Jones. Vědom si skutečnosti, že není v mých silách přenést náboj v plné síle, v tvůrčí pokoře jsem se přesto pokusil text přeložit tak, abych se přidržel co nejvíce originálu. Přeji nejen všem čtenářům šťastné a veselé Vánoce, prožité v míru a lásce.
Zdeněk Šťastný
Jak jsme na tom se seriály
Televizní seriály obecně jsou v obecné oblibě snad proto. že divák vstupuje mezi své hrdiny podomácku v bačkorách a ti se tak stávají součástí rodiny. Úvaha o seriálech je proto nadčasová.
Zdeněk Šťastný
Sanitka 2
Možná proto, že jsem sám profesionální záchranář v Kanadě a v podmínkách kanadského severu jsem získal zkušenost pod červeným majákem rychlé záchranné služby, těšil jsem se na volné pokračování příběhů legendárního seriálu. Důvodem mohlo být i to, že jako autor mám ke slovesné tvorbě velmi živý vztah. Chtěl jsem asi také nahlédnout přes rameno do tvůrčí kuchyně respektovaného autora. Dík současné technice jsem tu možnost měl.
Zdeněk Šťastný
O lasu nad hlavou
Je to podivuhodný fenomén a snad muzikolog a sociolog by dokázali vysvětlit, proč právě v té domácí kotlině se mezi dudáky, dechovkou a cimbálovkou, usadili i honáci dobytka, pistolníci a hra na drsné zákony Divokého západu.
Zdeněk Šťastný
Stampede
Může se nám vybavit sugestivně děsivý obraz ženoucího se stáda dobytka, tak jak jej nabídl jedinečným způsobem Johnny Cash. Mnohým však to slovo může připomenout tradiční regionální slavnost, vracející do života doby Divokého západu. Přikláním se svou úvahou k živlu druhému.
Zdeněk Šťastný
Hvízdlo mi to u ucha
Vlastnit restauraci patří k povinnému koloritu světoběžníka. Jsem rád, že jsem se ponořil do těch neznámých vod, tu zkušenost vytvořil a obstál. Tato má jistota však málem byla vykořeněna.
Zdeněk Šťastný
Věřím, že ano. Určitě ano.
Byla to tehdy přirozená samozřejmost? Hloupost na nepravém místě nebo odvaha na místě pravém? Možná to byla pověstná klika, možná dva náhodní lidé měli štěstí nebo jsme k sobě byli slušnější. Že by to bylo v tom? Tak se ptám, zda by se to mohlo stát i dnes, právě tak, jako se to odehrálo tehdy.
Zdeněk Šťastný
Nic víc, než posedlost
Dočetl jsem se, že hotel Praha se má proměnit v trosky. Tedy ...má se jásat? Je třeba si vzít mávátka? Bude se sledovat účast a provolávat sláva?
Zdeněk Šťastný
Vy mládenci, kteří jste jako já...
... tak jste možná bohatší o shodnou zkušenost. Netřeba líčit, jak to začíná, ale plné hlubokých zážitků je rozhodně to pokračování. Všechno se má vidět z obou stran, jde jen o přípravu auditoria. Celé představení o několika dílech začíná laskavě a mírně.
Zdeněk Šťastný
Den otců
Okolnosti jsou stejné, zkušenost je táž, návyky jsou shodné a přece člověk jedná zcela jinak, vstoupí-li do hry emoce. Takové nestandardní počínání může pak vyznít komicky, možná o člověku vypoví něco víc, někdy to může být dobré, jindy ne. Ať tak či onak, naše člověčí pocity, vnímání a srdeční hnutí řídí naše jednání víc, než se na první pohled zdá.
Zdeněk Šťastný
Třeba to tak mělo být
Cesta za cílem, který si člověk sám stanoví, se všelijak klikatí. Nahoru, dolů, někdy na dešti a podstatné je nezastavit se. Doslova to platilo na jedné z etap. Hlavně se nezastavit. Vzpomněl jsem si a usmál jsem se, protože jsem viděl film. Jeden známý herec se jmenuje právě tak, jako ústřední postava onoho krátkého příběhu ze života. Symbolická a podivuhodně příznačná je skutečnost, že v roli, kterou zmíněný herec ztvárnil, nakonec...
Zdeněk Šťastný
Skvělý vedlejší efekt
Celkový dojem byl velkolepý. Během celého procesu jsem nepřestával mít pocit hry, se vším, co k tomu patří. Sem řadím i závěrečné hřejivé pohlazení po zkoušce. Aby však pohlazení neakcelerovalo sebevědomí nezdravě, je třeba přiznat, že jsou okamžiky vice či méně významné, kdy sami sebe můžeme pokárat pro nedostatek předvídavosti.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 66
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 565x